Staré ovocné sady jsou v dnešní stále více uniformní krajině důležitým artefaktem, představujícím tradiční péči o krajinu a významné kulturní dědictví.
Vysokokmenné sady zůstávají někde napůl cesty mezi divokou a pravidelně obhospodařovanou krajinou. Ovocné sady, aleje či ovocné solitérní stromy významně dotvářejí architektonickou podobu lidských sídel a jsou důležitou složkou životního prostředí.
Ovocné dřeviny plní od nepaměti funkci produkční, tedy hospodářskou, ale zároveň také funkci ekologickou a krajinářskou. Mají i svou hodnotu estetickou a kulturní, přenáší z generace na generaci místní zvyky a tradice, což o Knejzlíkových sadech platí dvojnásob.
Obnovované a udržované sady jsou nositelé kulturního dědictví a opět se stávají biologicky a ekologicky velmi hodnotným ekosystémem, ale samozřejmě i novou možností rekreace.
Roubování ovocných stromů je pevně spojeno s pařezením. V těch částech starých sadů, kde to stav dřevin umožňuje a které jsou pro následné roubování vhodné, bude použito pařezení a následné roubování jako prostředek pro jejich obnovu a dlouhodobou údržbu.
V podmínkách ovocného sadu lze využít výmladkovou schopnost zejména u slivoně myrobalánu, která se používala a používá jako podnož vhodná pro téměř všechny druhy slivoní.
Prořezáním keřů a roubováním užitkových odrůd peckovin je možno docílit rychlé obnovy sadů s minimálními náklady.